Anticharta

Dne 28. ledna 1977 se v pražském Národním divadle sešli významní představitelé československé kulturní fronty, aby manifestovali své pevné odhodlání aktivně přispět novými tvůrčími činy k socialistickému rozvoji naší společnosti. (Foto: zdroj ČTK)

V reakci na porušování lidských práv v Československé socialistické republice se v prosinci 1976 skupina odpůrců režimu rozhodla otevřeně protestovat. K bezprostředním impulsům patřilo zatčení undergroundové skupiny Plastic People of the Universe. Prohlášení Charty 77 se dovolávalo Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, jehož podpisem se ČSSR v roce 1975 oficiálně zavázala k dodržování lidských práv. K hlavním organizátorům petiční akce patřili Václav Havel a Pavel Kohout. Chartu 77 ještě v prosinci 1976 podepsalo prvních 242 signatářů. K prohlášení se přihlásili tím, že napsali a podepsali jednoduchý text: „Souhlasím s Prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977.“ Vybraní „sběrači podpisů“ obcházeli s textem Charty okruh svých známých a shromažďovali jednotlivé listy (standardizovaného formátu A5) s podepsaným souhlasem. Dokument a listiny se jmény signatářů se organizátoři prohlášení neúspěšně pokusili předat Federálnímu shromáždění a ČTK. 6. ledna jim v tom StB zabránila. Po automobilové honičce byli Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Landovský s prohlášením i podpisy zadrženi. Díky kontaktům na zahraničí však přední světové deníky (nejprve francouzský Le Monde, poté Frankfurter Allgemeine Zeitung, britské The Times a též The New York Times) výzvu československé opozice 6. a 7. ledna 1977 uveřejnily. Přes snahy StB se prohlášení Charty, také díky zahraničnímu vysílání stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, podařilo zveřejnit.

Charta 77 představovala jednu z nejvýznamnějších opozičních aktivit v období normalizace. Strana a vláda se obávaly, že by výzva chartistů mohla mít široký společenský ohlas. Není divu, že na výzvu k dodržování lidských práv reagovaly masovou diskreditační kampaní. První denunciační článek Čí je to zájem se objevil ve stranickém deníku Rudé právo již 7. ledna. Přestože text Charty nebyl v socialistickém Československu nikdy oficiálně zveřejněn, plnily zprávy o něm první stránky všech deníků i časopisů. 12. ledna publikovalo Rudé právo článek Ztroskotanci a samozvanci, který představoval normativ ideologického jazyka pozvolna se rozjíždějící antichartistické kampaně.

Mediální kampaň proti Chartě 77 vyvrcholila 28. ledna 1977 setkáním umělců na půdě Národního divadla. Přítomny byly i televizní kamery, které pečlivě snímaly tváře populárních osobností. V čelných řadách hlediště seděla řada oblíbených herců (Karel Höger, Dana Medřická, Jan Werich, František Filipovský, Miloš Kopecký, Jiří Sovák, Ladislav Pešek atd.). Herečka Jiřina Švorcová přečetla přítomným Provolání československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Přítomní byly následně vyzváni, aby demonstrovali svou loajalitu k režimu podpisem Provolání. Podpisové archy byly v záhlaví zřetelně označeny textem: „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Připojuji se k provolání československých výborů uměleckých svazů“. K filmovým a divadelním umělcům se vzápětí připojili též hudebníci; 4. února se obdobné setkání konalo v pražském Divadle hudby. Provolání přečetla zpěvačka Eva Pilarová. I zde se objevila řada populárních tváří (Karel Gott, Jiří Schelinger, Jiří Korn, František Ringo Čech aj.). Ostatní představitelé tzv. kulturní fronty podepisovali Provolání v sekretariátech uměleckých svazů, v redakcích novin a nakladatelství, v televizi či rozhlase. Mocenskému tlaku na podpis se dalo jen obtížně uniknout. Mnozí se sice vyhnuli účasti na televizí přenášené manifestaci v Národním divadle, text Prohlášení je však dostihl později v zaměstnání. Odmítnutím podpisu umělci riskovali ztrátu zaměstnání. Většina z nich se v tomto morálním dilematu nerozhodla pro konfrontaci, touha po poklidné existenci převládla. Od soboty 29. ledna až do 12. února vycházely v Rudém právu na pokračování seznamy signatářů tzv. Anticharty. K Provolání se v rámci kampaně připojilo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes 7000 „obyčejných“ umělců.

Vedle rozsáhlé mediální kampaně proti Chartě věnoval režim pozornost i samotným chartistům. Usiloval o to, aby opoziční hnutí v zárodku paralyzoval. Řada čelných představitelů Charty se ocitla ve vězení. Mluvčí Charty, filosof Jan Patočka, dokonce zemřel na následky mnohahodinového výslechu StB. Pohřeb sedmdesátiletého Patočky se stal demonstrací odporu proti komunistické moci. Většinová společnost však sokratovský vzor filosofa Patočky za svůj nepřijala.
Kampaň proti Chartě splnila svou funkci. Umělci otevřeně deklarovali loajalitu s režimem a jejich jednání se stalo vzorem pro mnoho obyčejných lidí. 242 chartistů stálo proti mase těch, kteří pod tlakem režimu podepsali protest proti výzvě, kterou oficiálně ani neměli znát. Tento absurdní akt zdůraznil ochotu většinové společnosti přijímat stranou nastavená pravidla hry. Anticharta posílila obecnou atmosféru rezignace a letargie, jež v normalizačním Československu vládla již od stranických čistek v roce 1970. Do ledna 1990 podepsalo Chartu 1883 lidí, jen 25 z nich svůj podpis pod tlakem režimu odvolalo. Charta dále pokračovala ve své opoziční činnosti a do roku 1989 vydala více než 500 dokumentů, v nichž se vyjadřovala k politické situaci v Československu.

V následujících ukázkách z článku Ztroskotanci a samozvanci a ze samotného Provolání se pokusíme o bližší analýzu ideologického jazyka diskreditační kampaně proti Chartě 77.

Prohlášení Charty 77

Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech” a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech”, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.

Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že Československá socialistická republika k těmto paktům přistoupila.

Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím – bohužel – jen na papíře.

Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu: Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu.

Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.

V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být buď sami, nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.

Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“ i „prostřednictvím umění“ (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné právě probíhající procesy s mladými hudebníky).

Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje.

Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod.

Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instituci, protože žádna neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena práva vyplývající z článků 22 a 21 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí) a článku 26 (vyloučení diskriminace před zákonem). Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku (bod 1 čl. 8 druhého paktu).
Další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (čl. 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit.
V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.

Obecně je porušován i bod 2 článku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou „ochrany národní bezpečnosti“ (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, že se pracovně i přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými.

Někteří občané – ať soukromně, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích) – na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování.

Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj dí1 odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.

Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN.
CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.

CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji.

CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západ i na Východ. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod.

Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsinek. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. Dr. Jana Patočku DrSc., Dr.h.c., Václava Havla a prof. Dr. Jiřího Hájka DrSc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.
Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.

1.1.1977