Ivan Mánek se narodil 1. května 1931 v Račicích u Brna. Později žil s rodinou v Olomouci a od roku 1940 v Českých Budějovicích. Až do svého zadržení studoval gymnázium v Českých Budějovicích. Již v květnu 1945 vstoupil do obnoveného Junáka v Českých Budějovicích, kde se stal členem 10. oddílu. Ten později vedl Karel „Cápek“ Pecka, po únoru 1948 zakladatel ilegální protikomunistické skupiny Za pravdu. Od konce roku 1948 byl Ivan Mánek spolu s několika českobudějovickými skauty (v čele skupiny stál František Zahrádka) ve spojení právě s Karlem Peckou, který v Praze vydával samizdatový časopis Za pravdu. Autoři v něm kritizovali totalitní komunistické praktiky a potlačování svobody v Československu. Skupina skautů, která nesla jméno Pavel, se ihned zapojila do rozšiřování ilegálních tiskovin. Ve skautské klubovně v hradební věži v Českých Budějovicích, tzv. Železné panně, začali tisknout desítky letáků s protikomunistickým obsahem (např. „Komunistický mír“) a kolportovat časopis Za pravdu, do něhož přispíval i Ivan Mánek. Ve svých textech kritizoval mj. krajské činovníky komunistické strany či propouštění učitelů na gymnáziu v Českých Budějovicích. Začátkem září 1949 došlo k zatýkání členů skupiny Pavel. Ivana Mánka zatkli mezi posledními, konkrétně 6. září 1949. Při výsleších ve vyšetřovně StB v Českých Budějovicích byly vůči vyšetřovaným uplatňovány brutální výslechové metody – Ivana například bili pravítkem přes chodidla. Po výsleších byl převezen do předběžné vazby v českobudějovické věznici a počátkem října transportován na Pankrác do soudní vazby. Hlavní přelíčení s 20 obviněnými z českobudějovické skupiny Pavel se konalo u Státního soudu v Praze 8. až 9. prosince 1949. Ivan Mánek byl nakonec za zločin sdružování proti státu odsouzen na 4 roky žaláře, zostřeného čtvrtletně tvrdým ložem, samotkou a půstem, k pokutě 10 000 Kč a ztrátě čestných občanských práv na 5 let. Po soudu strávil tři týdny na Pankráci, poté byl transportován do Vinařic u Kladna, kde fáral na dole Fierlinger (zvaného také Mayrau či Mayrovka). Zde byl spolu s dalším skautem Gustavem Křížem neoprávněně nařčen z pokusu o útěk a po třech týdnech bez vyšetření poslán do trestného lágru Mořina. V tomto lágru, jednom z nejhorších v tehdejším Československu, museli vězni pod neustálým dohledem stráží těžce pracovat v kamenolomu. Za nesplnění velmi přísné pracovní normy jim navíc neustále hrozila korekce v bunkru, v lepších případech snížení už tak nedostatečné denní dávky potravin. Trestanci měli rovněž zakázanou jakoukoliv korespondenci s příbuznými. Po půl roce těchto „galejí“ odvezli Ivana Mánka přes Pankrác do Jáchymova. Přes ústřední lágr Bratrství putoval do pracovního tábora Mariánská, kde pracoval jako lamač na uranovém dole Eva. Za celou dobu věznění mu byla povolena pouze jedna návštěva matky. Zhubl o více než třicet kilo. Propuštěn byl v červnu 1953 po vyhlášení částečné amnestie. Do konce celého trestu mu tehdy zbývaly pouhé 2 měsíce. Po návratu do civilního života nastoupil do strojíren ve Velešíně, kde pracoval krátkou dobu jako soustružník. Při zaměstnání se zároveň snažil dokončit střední školu, ale po měsíci přišel povolávací rozkaz k PTP. V říjnu 1953 tedy narukoval k 57. útvaru PTP (od 1. 5. 1954 Technický prapor) v Kladně-Libušíně, kde pracoval až do 31. prosince 1955 jako horník na dole Nosek. Během vojenské služby se mu s pomocí přátel podařilo úspěšně složit maturitu. Po návratu do Českých Budějovic vystřídal řadu zaměstnání, až v roce 1956 zakotvil u pozemních staveb ve funkci jeřábního technika. V roce 1959 ho kontaktovala StB s nabídkou spolupráce. Jeho úkolem mělo být špiclování bývalých skautů, což jednoznačně odmítl. I přes kladný posudek ROH byl následně propuštěn ze zaměstnání. Své místo musela opustit i jeho manželka a postižena byla celá rodina. V dalších letech pracoval Ivan Mánek jako topič v parní elektrárně a nakonec přešel do národního podniku Motor, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1989 jako kontrolní dělník. V roce 1968 se znovu zapojil do skautských aktivit a byl politicky činný v Klubu angažovaných nestraníků. Kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa ztratil nárok na zvýšení platu. Po opětovném zrušení Junáka v roce 1970 pracoval s mládeží jako trenér jachtingu, plavání a surfingu. Po sametové revoluci spoluzakládal v Českých Budějovicích nejen Junáka, ale i pobočku Konfederace politických vězňů a klub PTP. Přednášel i jako instruktor v Jihočeské lesní škole. Na Jihočeské univerzitě vystudoval v mimořádném studiu zdravotně-sociální fakultu a ve svých 67 letech dokončil i obor učitelství pro střední školy/učitelství etiky, náboženské výchovy a německého jazyka na teologické fakultě. Ivan Mánek se i politicky angažoval – od roku 1990 byl členem obecního zastupitelstva v Českých Budějovicích za ODS. V politické činnosti se zaměřoval na oblasti sociální péče a mládeže – byl předsedou sociální komise rady města a členem komise sportovní a mládeže. Byl nositelem řady vysokých skautských vyznamenání. Ivan Mánek zemřel 15.září 2012.