Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka
• Kontakty
• Archiv bezpečnostních složek

• Archiv bezpečnostních složek
• Archivní pomůcky
• Projekt 1989

Dne 16. září 1986 kolem 6. hodiny ranní přešli dva polští občané Marek Majko (* 1967) a Andrzej Gwizdoň (* 1967) ilegálně československo‑polské hranice u obce Šwieradów‑Zdroj.[1] Cílem jejich cesty bylo ilegálně přejít hranice Československa s tehdejší Německou spolkovou republikou. Místo pro přechod zvolili v blízkosti Plané u Mariánských Lázní.[2] První, mnohem snadnější část cesty zvládli bez problémů. „Východní“ hranice Československa střežila oddělení Ostrahy státních hranic, způsob jejich služby připomínal někdejší příslušníky Finanční stráže a ve srovnání s Pohraniční stráží (dále jen PS) působící na hranicích západních šlo o ostrahu spíše formální.

Bez problémů došli do Lázní Libverda[3] a ranním autobusem pokračovali do Liberce. Odtud vlakem přes Prahu a Plzeň do Plané v okrese Tachov. V Plané vystoupili z vlaku 17. 9. 1986 ve 20.30 hod. Aby se vyhnuli příslušníkům ozbrojených složek a jejich informátorům, pokračovali po opuštěných cestách podle azimutu volným terénem západním směrem, kde tušili hranice s Německem. Přespali pod širým nebem u obce Kyjov[4] a 18. 9. v šest hodin ráno pokračovali v pochodu.

Se štěstím minuli tzv. pomocné signalizační prostředky, především nástražná osvěcovadla,[5] která PS měla na cestě umístěna, a před polednem narazili na plot z ostnatého drátu,[6] který tvořil společně s kontrolním orným pásem tzv. signální stěnu. Od ní se stáhli zpět do lesa, kde se schovali a chvíli pozorovali okolí, zda neobjeví hlídku. Protože hluboký les kolem nich vypadal opuštěně, rozhodli se neotálet, překonat překážku a co nejrychleji pokračovat směrem kolmo na ni, tj. k hranicím. Přibližně ve vzdálenosti 50 metrů od stěny odložili přebytečné oblečení, rozcvičili se a přiběhli k signální stěně. Do svých stop rozsypali balíček pepře, aby znemožnili hlídce nasadit na stopu psa, stěnu přelezli a přitom z dřevěných sloupů strhli devět vodičů − ostnatých drátů. Na druhé straně plotu opět rozsypali do svých stop pepř a běželi lesem k hranicím.[7]

Stržením ostnatých drátů, které byly zároveň i vodiči slaboproudé signalizace, způsobili zkrat, který podal signál 15. pohraniční rotě Broumov 5. brigády PS střežící tento úsek. Ve 12.13 hod.[8] zaznamenala obsluha rotního signálního přístroje zkrat na signální stěně, o dvě minuty později vysílá dozorčí důstojník roty vůz s tříčlennou poplachovou hlídkou a dvěma služebními psy zjistit příčinu signálu a případně zadržet osoby pohybující se v úseku roty. Zároveň vydává rozkaz šestičlenné hlídce, tzv. skupině překrytí, aby terénním vozem odjela k hranicím a zadržela případné „narušitele“, kteří půjdou od místa zkratu na signální stěně. Zakrátko, ve 12.22 hod., obě hlídky přijely na místa určení (PS měla v úsecích postaveny právě pro tyto účely asfaltové silnice). Skupina překrytí zaujala postavení na předem určené linii, tzv. čáře překrytí, a očekávala příchod nepovolaných osob, poplachová hlídka u signální stěny zjistila strhané vodiče a stopy dvou osob směřující přes kontrolní pás do Německa. Poplachová hlídka podala hlášení dozorčímu důstojníkovi roty a zahájila pronásledování, když nasadila psa na stopu.[9]

První pes byl téměř vzápětí, po vdechnutí pepře, neschopný pachové práce, ale druhý pes stopu zachytil a hlídka začala pronásledovat uprchlé osoby. Ve 12.36 hod. dostihla a zatkla Andrzeje Gwizdoně, připoutala ho ke stromu a pokračovala v pronásledování druhé osoby.[10]

Současně se druhé osobě, Marku Majkovi, podařilo projít přes pohraničníky, kteří na něho čekali v čáře překrytí, a uprchnout přes hranice u mezníku 24/5. Jeden z pohraničníků z clony, voj. Valach, který prchajícího Poláka zahlédl, zareagoval pouze varovným výstřelem. Poplachová hlídka, jež Majka stíhala, se zastavila na místě jeho přechodu hranice.[11] Devatenáctiletý Polák se nedlouho po útěku přihlásil německým úřadům v Mähringu.[12]

Mezitím, po odjezdu obou hlídek k vyjasnění signálu, mobilizovala 15. pohraniční rota síly pohraničním poplachem, 15 pohraničníků vyslali k doplnění skupiny překrytí. O další posílení clony požádal dozorčí důstojník 15. roty četař Valentin Hiltavský velícího důstojníka sousední 16. roty podporučíka Pavla Hanzla. 16. rota vyslala do prostoru po krátkém seznámení zasahujících se situací poplachovou hlídku a skupinu překrytí, celkem 14 pohraničníků. Zásahu velel nadrotmistr Coufal.[13] Skupina dostala rozkaz rozmístit se skrytě nedaleko hranic a směrem z vnitrozemí očekávat a zadržet osoby, které překonaly signální stěnu.

Po příjezdu na určené místo dostal velitel hlídky rádiem rozkaz od podporučíka Hanzla, aby rozvinuli rojnici nikoli blíže do vnitrozemí, ale v bezprostřední blízkosti hranic. Tento rozkaz reagoval na situaci poté, co jeden z hledaných prošel skupinou překrytí 15. roty. Pokyn byl v rozporu s vnitřními směrnicemi PS.[14]

Nadrotmistr Coufal vydal rozkaz hlídce, aby obsadila hraniční čáru na hranici úseků 15. a 16. roty v prostoru hraničního mezníku 24/9[15]a vyčkávala na případného narušitele. Skupina se rozběhla k hranicím a cestou minula dřevaře, kteří zde pracovali na likvidaci kalamitní situace po vichřici. Terén byl tedy značně nepřehledný a plný výmolů a vývratů, následkem tohoto stavu nebyl jasně patrný průběh státní hranice. Přesný průběh hranice zasahující hlídka neznala, protože v těchto místech nikdy službu nekonala.[16] Vojáci varovali dřevaře, že tu probíhá ostrá akce, a doporučili jim, aby se nevzdalovali z místa, kde pracují.[17] Pohraničník četař Stanislav Jirásek se zastavil u jednoho z nich, Františka Smolnického, a po upozornění běžel dál za ostatními. Vtom Jirásek zahlédl na vzdálenost 80 metrů neznámého muže oblečeného ve světlém oblečení a bílé čepici, kterého před malou chvilkou zpozoroval z traktoru Smolnický.[18] Protože se pohraničník domníval, že jde o jednu z hledaných osob, které přešly signální stěnu v úseku vedlejší roty, reagoval rychle – vyzval ji, aby se zastavila, a když se dala na útěk směrem do německého vnitrozemí, vystřelil dva varovné výstřely.[19] Tím upoutal pozornost i ostatních sedmi členů hlídky, kteří zahájili pronásledování domnělého narušitele. Následovaly varovné výstřely do vzduchu[20] a vzápětí mířená střelba v krátkých dávkách na prchajícího. Pronásledování ani střelby po osobě se neúčastnil Jirásek, kterého po vystřelení varovných výstřelů postihla nervová slabost, další z pohraničníků voj. Antonín Nohýnek se snažil prchajícímu nadběhnout.[21] Jeden z pronásledovatelů, Pavel Čada, uvádí, že po osobě vystřelil 20 nábojů,[22] celkem pohraničníci vystříleli na osobu 84 nábojů (včetně varovných výstřelů).[23] Neznámý muž se snažil zachránit mezi nízkými smrčky a dále v německém vnitrozemí, ale jedna ze střel ho po krátkém pronásledování zasáhla do zad, muž upadl, zvedl se a opět se pokusil o útěk, urazil několik klikatých kroků, poté upadl čelem k zemi do vysoké trávy, zůstal ležet a chroptěl. V ten moment pohraničníci ukončili palbu a doběhli k ležícímu.[24]

Pohraničníci zjistili u neznámého vstřel do zad, přičemž střela vylétla břichem, pokusili se ho tedy ošetřit obvazovými balíčky. V tu chvíli zjistili, že jsou již na území Německa,[25] a rozhodli se zraněného přetáhnout na československé území. Pohraničníci se střídali při jeho nesení a cestou, ještě na německém území, viděli vystřílené nábojnice ze samopalů.[26]

Zraněný muž nepromluvil, pouze chroptěl a pohraničníci si mysleli, že úspěšně zadrželi narušitele z úseku 15. roty. V prostoru hraničního mezníku 24/9[27] ho přenesli na československé území k dřevařům, kde ho naložili na jejich koňský povoz a dopravili na asfaltovou cestu. Rádiem požádali velení 16. roty o vyslání sanitky; žádost obdržel zastupující velitel roty ve 12.55 hod. Sanitka praporu Halže[28] přijela zhruba za 10−15 minut[29] a odvezla postřeleného do nemocnice v Tachově.[30] Během převozu, zhruba ve 13.30 hod.,[31] zraněný zemřel.[32] Následně byl dne 19. 9. 1986[33] v Plzni podroben pitvě; pitevní zpráva uvádí jako příčinu smrti vykrvácení do dutiny břišní při poranění břišní srdečnice, tepny, pravé ledviny a sleziny, poškození konečného úseku bederní míchy a nervových provazců míšních.[34] Příčinou smrti bylo vykrvácení do dutiny břišní spojené se zraněním důležitých orgánů a šok v důsledku střelného zranění, přičemž vstřel byl v pravé části bederní krajiny těsně při páteři, jeho vyústění leželo v pravé podžeberní krajině.[35] V těle nebyl nalezen žádný projektil.

Po odvozu zraněného přijel k hlídkám 16. roty zástupce velitele praporu major Evžen Dokoupil a velitel zpravodajské skupiny praporu Halže major Vladimír Tahovský, kteří po prohlídce věcí zraněného zjistili, že nejde o druhého Poláka (již měli informace, že první zadržený je polské národnosti), ale o německého občana. Informovali o události náčelníka štábu brigády podplukovníka Staňka, který vydal rozkaz, aby v Německu zahladili stopy po pohraničnících.[36] Oba důstojníci však provedli rozkaz nedůsledně, našli a přinesli pouze obal od obvazu.[37] Náčelník štábu brigády dále vydal rozkaz skrytě pozorovat místo události, zaprotokolovat výpověď civilního svědka-dřevaře, který by potvrdil, že zastřelená osoba byla na československém území, nařídil zachovat mlčení a v 16.20 hod. informoval velitele Pohraniční stráže generálmajora Nemce.[38]Československá strana se začala připravovat na nepříjemná jednání.

O několik desítek kilometrů dále západním směrem, v Ambergu,[39] Traute Dicková (* 1926)[40] čekala, až se její manžel Johann Dick vrátí z pěší túry. Johann Dick se narodil 23. 3. 1927 v Pfaffenhofen an der Ilm.[41] V roce 1956 se oženil s  raute Fernerovou, se kterou měl dva syny a jednu dceru. Pracoval jako voják z povolání v Mittenwaldu[42] a v roce 1979 se stal velitelem jednotky Bundeswehru v Ambergu,[43] kam se i s rodinou v prosinci téhož roku přestěhoval.[44] Jeho velkým koníčkem byla turistika a po odchodu z aktivní služby do důchodu si předsevzal projít oblast severovýchodního Bavorska. Johann Dick byl prý ve službě i v soukromí velmi disciplinovaný a pořádkumilovný, trasy svých výletů pečlivě plánoval a vedl si cestovní deník. Jen výjimečně vyjížděl sám, na cestách ho doprovázela manželka, syn Christian nebo jeho přátelé Michael Müller a Eugen Kirschhock. Cíle svých cest určoval losem – mapu severovýchodního Bavorska rozstříhal na čtverce 20 x 20 cm a označil je čísly. Z hrnce potom nechal vylosovat číslo a na příslušném mapovém čtverci označil zvýrazňovačem plánovanou trasu v délce 20−25 km, od které se za normálních okolností neodchyloval. Měl ve zvyku ujít delší a obtížnější část trasy v první půli dne, naobědvat se v hostinci a vrátit se do výchozího bodu, kde míval zaparkovaný vůz. Takto za posledních sedm let podnikl zhruba 300 výletů.[45]

Stejně tomu bylo i ráno 18. 9. 1986 (původně plánoval jet 14. 9. nebo 17. 9.).[46] Na výlet však tentokrát vyrazil sám, nikdo z jeho blízkých neměl čas.[47] Vyjel v 9 hod. ráno z Ambergu[48] přes Weiden[49] a Plössberg[50] do Hermansreuthu[57] a zde mezi 10. a 10.30 hod. odstavil auto na parkovišti na konci obce. Odtud se vydal po bavorsko-československé hranici podle bílomodrých plastových sloupů do Treppensteinu,[52] kde měl v úmyslu poobědvat a vrátit se. Necelou hodinu po poledni, přibližně ve 12.45 hod.,[53] když došel na výšinu Nurtschweg u hraničního mezníku 24/9 v lesní oblasti Furth,[54] jeho krokoměr naměřil absolvovanou vzdálenost 9 km,[55] zvolala na něho hlídka 16. roty, která ho omylem považovala za jednu z hledaných osob a začala ho pronásledovat.

Otázkou zůstává, kde přesně se v ten moment nacházel. Pohraničníci,[56] kteří Dicka pronásledovali, pochopitelně uvádějí, že ve chvíli, kdy ho četař Jirásek vyzval, aby se zastavil, byl Dick 50 až 100 metrů na území Československa.[57] Německá strana tvrdí, že podle biologických stop šel Dick po svážné cestě zhruba 200 m na německém území. Svědek František Smolnický,[58] který pracoval při těžbě dřeva, viděl neznámou osobu (tj. Dicka), jež sbírala houby u hraniční čáry u hraniční stezky. Nakolik byla na československém, nebo na německém území, však nedokázal uvést. Autor tohoto textu se domnívá, že pro vlastní případ nemá spolehlivé zjištění této skutečnosti takovou váhu, jakou mu přisuzovali zástupci PS. Ať už se v občanském životě prý disciplinovaný penzionovaný důstojník Bundeswehru striktně držel naplánované cesty, nebo ho u hraničního mezníku 24/9 přemohla houbařská vášeň a přešel několik metrů na československé území, nikomu tento přestupek nedal právo k ozbrojenému pronásledování na území sousedního státu.

Jakmile na něho pohraničníci zvolali a běželi k němu, aby ho zadrželi, snažil se vrátit do bezpečí německého vnitrozemí, avšak mladí vojáci začali divoké pronásledování se střelbou, nejprve výstražnou do korun stromů, pak mířenou. Johann Dick při útěku málem narazil na vojína Antonína Nohýnka, který mu nadběhl a o němž zbytek jednotky nevěděl a jen šťastnou náhodou nebyl zasažen střelbou svých kolegů. Nohýnkovi se málem podařilo Dicka zajmout, ale spadl do výmolu, přičemž mu vyšla náhodná rána ze samopalu. Tím na sebe upozornil, Dick se mu vyhnul a mohl pokračovat v útěku.[59] Střely ostatních pohraničníků ho však již neminuly.

V pátek 19. 9. 1986 v 6 hod. ráno šla znepokojená Traute Dicková na úřadovnu policie v Ambergu oznámit, že pohřešuje manžela, který se nevrátil z výletu do oblasti v okolí Tirschenreuthu.[60] Do pátrání se zapojily německé pohraniční útvary v dotčené oblasti, ale výsledkem byl pouze nález odstaveného Dickova auta v Hermansreuthu. V rámci pátrání oslovil úřad hraničního zmocněnce ve Furthu im Wald[61]československý protějšek, odpověď přišla téhož dne kolem 20. hodiny – Johann Dick byl zastřelen Pohraniční stráží (PS) při akci proti polským utečencům. V tomto smyslu informovaly německé úřady pozůstalé.[62]

Německé úřady začaly vyšetřování, během něhož zajistily stopy po přítomnosti československých pohraničníků na místě, kde došlo ke smrtelnému zranění a které podle jejich šetření leželo zhruba 200 metrů na německém území. Zde nalezly útržek obvazového balíčku československé výroby[63] a nedaleko další nepoužitý obvaz a směrem k hranicím zásobník do automatické zbraně československé výroby.[64]Jediní svědkové, kteří byli zjištěni na německém území, potvrdili, že slyšeli kolem 12.45 hod. výstřely a hlasitý hovor v českém jazyce, očití svědkové se však nenašli.[65] Podle balistických expertiz a nálezů nábojnic se střílelo na německém území směrem do vnitrozemí ze čtyř různých zbraní ráže 7,62 mm, tzn. ráže shodné se samopalem vz. 58 používaným PS. Experti rovněž zjistili na dvou místech stopy po ostřelování z druhé straně hranice.[66]

Tělo Johanna Dicka bylo spolu s osobními věcmi[67] předáno německým úřadů na hraničním přechodu Waidhaus[68] 22. 9. 1986 v 15 hod.[69]

Německá strana shromáždila během vyšetřování smrti Johanna Dicka důkazní materiál, z něhož vyplývalo, že Johann Dick byl zavražděn vojáky PS na německém území. Materiál, jehož součást tvořily i čtyři nábojnice nalezené na německém území a vystřelené ze čtyř různých zbraní československé výroby,[70] předložila po následných dvou jednáních československých a německých expertů.[71] Součástí vyšetřování byla i další pitva německými lékaři, v jejímž rámci proběhla i pracovní konzultace německých odborníků v Plzni a odevzdání první části tkání – žaludku z těla zemřelého – které zůstaly v Plzni.[72]

Šestičlenné delegace vedli hraniční zmocněnci zúčastněných států − Jaroslav Novák a Dr. Köhler.[73] První setkání členů komise proběhlo 3. 10. 1986 v 10 hod. u hraničního mezníku 24/9. Nejprve se jednání konalo na československé straně a zde, přímo na místě dění, se českoslovenští zástupci pokusili přednést Němcům vlastní verzi případu, podle níž se dne 18. 9. 1986 pokusili o překonání německo‑ československých hranic dva Poláci. Jejich přítomnost zjistila PS poté, co přelezli signální stěnu. Osm pohraničníků zahájilo pronásledování, přičemž vystřelili varovné výstřely do vzduchu. Jeden z nich, Gwizdoň, byl PS zadržen, druhý, Majko, pokračoval v útěku. Vojáci proto zahájili mířenou střelbu ve vzdálenosti 100 m od státní hranice, která byla vedena směrem do německého vnitrozemí. Podle československé delegace se právě tato střelba se stala osudnou Johannu Dickovi.

Krátce po Majkově zdařilém útěku dorazila další hlídka PS uzavírající hranici k lesnímu průseku v prostoru hraničního mezníku 24/9. Zde uslyšela sténání, které přicházelo z místa ležícího asi 50 m západně na území Německa. Hlídka si myslela, že jde o pronásledovaného Poláka, a vstoupila proto na německé území, aby mu poskytla první pomoc. Když raněného našli, přivolali pomoc dalších vojáků dávkou ze samopalu. Společně pak raněnému obvázali ránu a přenesli ho na československé území, aby zařídili jeho převoz do nemocnice.[74] Závěrem československá delegace vyjádřila politování nad celou událostí, přiznala vinu za usmrcení Johanna Dicka a přislíbila soudní postih vojáků, kteří vedli palbu směrem na německé území. Událost se snažila omluvit skutečností, že pronásledování se účastnili mladí, nezkušení vojáci konající zde základní vojenskou službu.[75]

Poté delegace přešly na území Německa. Zde byli zástupci Československa seznámeni s důkazy, jež vyvracely verzi PS. Němečtí vyšetřovatelé zdůraznili, že na německé straně hranic nalezli stopy po přítomnosti vojáků PS, jako například zásobník, obvazový balíček a obal od obvazu, ale zejména stopy po střelbě, tedy vstřely do stromů a do posedu[76] a větší množství vystřílených nábojnic z různých zbraní československé výroby, které svědčí o tom, že českoslovenští pohraničníci vedli pronásledování a střelbu na německém území.[77] Dvě nábojnice se nacházely 20 metrů od hraniční čáry, 14 nábojnic ve skupině 55 metrů od hraniční čáry a 25 nábojnic ve vzdálenosti 75 metrů od hraniční čáry. Obal od obvazového balíčku ležel 200 m od hranice.[78]

Poté bylo jednání přerušeno a obě komise se sešly téhož dne ve 14.30 hod. na hraničním přechodu Waidhaus. Zde německá strana předložila řadu požadavků, mj. žádost manželky po usmrceném o rozhovor s vojákem PS, který viděl jejího manžela živého, konfrontaci zadrženého Poláka Andrzeje Gwizdoně s druhým uprchlíkem Markem Majkem za přítomnosti německé komise, předání zbraní, ze kterých byla vedena palba na Johanna Dicka, vydání pitevní zprávy, vydání všech částí těla, které byly ponechány v Plzni na rozbory,[79] sdělení jmen pachatelů činu, vydání vyšetřovacích materiálů a vrácení padesátimarkovky, která se ztratila z osobních věcí zemřelého. Hraniční zmocněnec Novák přislíbil vydání částí těla a pitevní zprávy dne 8. 10. 1986, ostatní požadavky přislíbil tlumočit kompetentním orgánům.[80]

Dne 9. 10. 1986 se podruhé sešli členové obou komisí vedených hraničními zmocněnci. Na této schůzce zástupci Československa předali poslední části tkání těla a pitevní protokol Johanna Dicka. Němečtí odborníci konstatovali, že zjištění plzeňských lékařů je v souladu se zjištěním německých patologů.[81]

Českoslovenští zástupci dále tlumočili stanoviska československých orgánů ke zbylým požadavkům německé strany: rozhovor paní Dickové s pohraničníky označily odpovědné orgány za neúčelný. Toto stanovisko zdůvodnily skutečností, že Johann Dick byl po celou dobu od poranění až po úmrtí v bezvědomí. Setkání se zadrženým Gwizdoněm bylo povoleno pouze zástupcům Německa a ti současně mohli nahlédnout do vyšetřovacích materiálů a pořídit fotografie vězněného kvůli jeho identifikaci Majkem. Sdělení jmen pachatelů a vydání zbraní striktně odmítly a nedovedly objasnit ani ztrátu padesátimarkové bankovky. Konečně prostřednictvím hraničního zmocněnce předaly posudek československých balistiků, který potvrzoval československou verzi případu. Českoslovenští zástupci odmítli německý návrh společné konzultace německých a československých balistiků na místě činu, podle jejich sdělení československá strana další objasňování skutkové podstaty nepřipouští.[82]V této souvislosti vyjádřili českoslovenští zástupci podezření, že na místě činu pravděpodobně došlo k účelovým manipulacím s doličným materiálem, …neboť obzvláště mezi emigranty se v SRN nachází řada nepřátel ČSSR, kteří využijí každé příležitosti, jež se nabízí, aby mohli poškozovat německo‑české vztahy. Závěrem československá strana opět vyslovila politování nad touto událostí, uznala zavinění smrti Johanna Dicka a ujistila, že podobná událost už se nebude opakovat.[83]

Případ, kterému věnoval pozornost mj. i německý tisk, představoval pro Československo, zvláště v kontextu snah velmocí o uvolnění vztahů, zahraničněpolitické komplikace, jež znamenaly mj. i jednání na úrovni ministrů zahraničních věcí Československa a Německé spolkové republiky. Omluva za pohraniční incident německé straně zazněla z nejvyšších československých míst a Československo vyplatilo manželce Johanna Dicka 100 000 marek odškodného namísto požadovaných 50 000.[84] Pohraniční stráž přijala další opatření, která měla zajistit slib daný hraničním zmocněncem Novákem: velitel PS vydal rozkaz, jenž měl vyloučit podobné incidenty.[85] Hranice byla z obou stran důsledně označena[86] – z československé strany dřevěnými kůly s červenými vrcholy a z německé strany bílými plastovými sloupky s modrými pruhy.

Ačkoliv Československo prostřednictvím hraničního zmocněnce přislíbilo potrestání pachatelů, slib nedodrželo. Vojenský prokurátor vyslechl účastníky případu a provedl základní úkony vyšetřování, posléze však věc odložil a podezřelí byli potrestáni kázeňsky: pohraničníci údajně několika dny vězení za neoprávněný vstup na území sousedního státu,[87] přímým nadřízeným bylo kázeňsky potrestáno sedm funkcionářů chebské brigády, praporu Halže a 15. roty,[88] velitel skupiny překrytí 16. roty nadrotmistr Miloslav Coufal byl později vojenským obvodovým prokurátorem v Plzni předán ke kázeňskému postihu veliteli chebské brigády[89] a ani on nebyl trestněprávně postižen.

Nutno podotknout, že výše uvedená opatření přijala německá vláda jako uspokojivá a konstatovala, že událost 18. 9. 1986 by dále neměla zatěžovat vzájemné vztahy.[90]

Případem se začal v roce 1996 zabývat Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Vyšetřování narazilo na problém při konkrétním stanovení viníka smrti Johanna Dicka, neboť projektil, který německého podplukovníka ve výslužbě usmrtil, nezůstal v těle zemřelého a nepodařilo se jej najít ani německým vyšetřujícím orgánům vzápětí po činu. Z tohoto důvodu nebylo možné jednoznačně identifikovat vražednou zbraň. Vyšetřovatel obvinil české občany z řad pohraničníků, kteří podle archivních dokumentů vedli mířenou palbu na osobu Johanna Dicka. Obviněni byli bývalí příslušníci 16. roty PS Jan Román, Pavel Čada a Josef Číla. Rozsudkem prvoinstančního Krajského soudu v Plzni byl v r. 2001 odsouzen pouze Čada ke třem letům odnětí svobody nepodmíněně,[91] paradoxně proto, že s vyšetřovatelem spolupracoval a přiznal se k mířené palbě na Johanna Dicka. Ostatní obvinění se v rozporu se svými výpověďmi z roku 1986[92] přiznali pouze k palbě výstražné a byli osvobozeni.[93] Rozpor ve výpovědích z roku  986 s výpověďmi v přípravném řízení o 10 let později a s výpověďmi u soudu vysvětlovali tím, že by se v roce 1986 vystavili postihu ze strany vojenského prokurátora, kdyby uvedli, že po pronásledovaném palbu nevedli.[94]Vrchní soud v Praze osvobodil 1. října 2001 i Čadu – podle názoru soudu nekonal v úmyslu Johanna Dicka usmrtit.[95]

Na případu je pozoruhodných několik skutečností: jednou z nich je postoj, jaký zaujalo tehdejší československé vedení. Pryč jsou přezíravá vyjádření adresovaná zástupcům německých a amerických okupačních úřadů po obdobných pohraničních incidentech, jako tomu bylo např. při usmrcení německého pohraničního policisty Aloise Hubera Františkem Korbelem v roce 1953. Nyní jsme svědky sice spíše předstírané a neefektivní, ale přesto spolupráce mezirezortních komisí vedených hraničními zmocněnci, spolupráce německých a československých patologů a výslechu polského občana zadrženého při pokusu o překonání německo-československé hranice zástupcem německého velvyslanectví v Praze. Československo vyjadřuje lítost a přiznává vinu na usmrcení německého občana PS, i když toto přiznání poněkud „ředí“ směsí polopravd spojenou s tvrdošíjným a sofistikovaným postojem při obhajobě vlastní verze děje, podle které byl Johann Dick zasažen zbloudilou kulkou, a nikoli uštván o čtyřicet let mladšími pohraničníky. Vystřílené nábojnice ze čtyř různých zbraní československé výroby nalezené na německém území, tj. nejpádnější důkaz Němců o tom, že pohraničníci vedli palbu i na německé straně hranice, vysvětluje hraniční zmocněnec Novák tím, že vojáci vystříleli dávky do vzduchu jako signál pro přivolání pomoci k raněnému. Současně neopomene udeřit na poněkud obehranou notu vyslovením podezření, že na místě činu manipulovali s důkazním materiálem nepřátelé Československa z řad emigrantů.

Zajímavá je rovněž skutečnost, že ačkoli byli zástupci PS přesvědčeni o tom, že se Dick ve chvíli, kdy byl spatřen vojáky, nalézal několik metrů na československém území,[96] nepoužili tento fakt při obhájení postupu vojáků a dále zastávali verzi o „zbloudilé“ střele.

Jsme svědky dostatečného materiálního odškodnění pozůstalé, ale zároveň striktního odmítnutí dalšího dvojstranného postupu při objasňování případu. Československé orgány v trestním řízení věc odložily a hlavní aktéry potrestaly pouze kázeňsky.
Na závěr stojí za povšimnutí nasazení pohraničníků – vojáků základní služby při akci. Zdůrazňuji, že vlastnímu pronásledování nebyl přítomen velitel – pohraničník z povolání; nadrotmistr Coufal zůstal u aut. Z výslechových protokolů pohraničníků základní služby lze vysledovat dva přístupy k pronásledování Johanna Dicka.

První představují četař Jirásek a vojín Nohýnek: pohraničníci plní rozkaz, účastní se akce, ale pronásledovaného „nechají běžet“, aniž ho účinně pronásledují nebo dokonce ohrožují střelbou. Četař Jirásek osobu vyzval, aby se zastavila, vystřelil výstražnou dávku a pak se zhroutil nebo, jak tvrdí o deset let později, zhroucení předstíral.[97] Vojín Nohýnek dostal od četaře Jiráska rozkaz, aby pronásledované osobě nadběhl a odřízl ji od státní hranice – to se mu podařilo, k Dickovi se dostal na vzdálenost 10 metrů, podle jeho vyjádření se ocitli „tváří v tvář“. Nohýnek uvádí, že šlápl do výmolu a upadl, vyšla mu náhodná rána do vzduchu, která na něho upozornila. Prchající změnil směr a běžel nejprve proti ostatním, ale vzápětí zamířil do německého vnitrozemí, kličkoval mezi stromy a zmizel mu z očí,[98] jinými slovy Nohýnek staršího muže nechal běžet, aniž ho dále pronásledoval, riskoval střelbu do německého vnitrozemí nebo postřelení někoho z pohraničníků.

Druhý přístup představují pohraničníci, např. Jan Román, Pavel Čada a Josef Číla, kteří se s velkým nasazením a za použití mířené střelby ze samopalů vz. 58, jež přímo ohrožovala život pronásledovaného, řítili[99] za ním. Jejich snahu, která skončila smrtí člověka, nelze zdůvodnit strachem z postihu ze strany velitelů (přímo na místě žádný velitel nebyl). Pohraničníci základní služby si vzali úkoly spojené se způsobem ostrahy hranic k srdci, bez jejich osobní iniciativy by Dick o život nepřišel. Dlužno říci, že šlo o mladíky ve věku 19 a 21 let a vrcholem jejich dosavadní výchovy a indoktrinace bylo každodenní ohlupování na samotě pohraniční roty spojené s drilem a zastrašováním. Hlavní vina za oběti na hranicích tak padá na velitele PS, kteří systém střežení na hranicích zaváděli a udržovali.