Julius Fučík (1903-1943) a jeho Reportáž, psaná na oprátce
 |
| Julius Fučík (Foto: zdroj ČTK) |
Julius Fučík patřil k nejvýznamnějším ikonám komunistické ideologie. Představoval pro ni ideální typ tzv. nového člověka. Zejména jeho obraz nabízený mládeži plnil funkci závazného vzoru, jenž přímo vyzýval k následování. Oficiální kult vycházel především z textu Reportáže, psané na oprátce.
Fučík pocházel z dělnické rodiny (jeho otec byl soustružník z pražského Smíchova a vášnivý divadelní ochotník) a již od studentských let inklinoval k dělnickému hnutí. Do komunistické strany vstoupil hned v roce 1921, v pouhých osmnácti letech. Od počátku se profiloval především jako novinář. V letech 1928-1938 působil jako šéfredaktor časopisu Tvorba, od roku 1929 pracoval i v Rudém právu. V průběhu tzv. bolševizace KSČ, kdy do vedení strany pod silným nátlakem Moskvy nastoupila skupina kolem Klementa Gottwalda, zaujal jednoznačně prosovětské pozice.
Jako novinář se orientoval především na žánr reportáže, vnášel do publicistického stylu řadu uměleckých postupů a stylizací. Jeho reportáže měly nejen informativní funkci, ale též neskrývané literární a ideologizující ambice. Ve třicátých letech vydal časopisecky celou řadu reportáží, jež polemicky a kriticky (z pozic komunistického hnutí) zachycovaly atmosféru meziválečné ČSR. Po válce vyšly knižně pod názvem Reportáže z buržoazní republiky. Knižně vydal Fučík již v roce 1932 soubor reportáží ze Sovětského svazu pod názvem V zemi, kde zítra již znamená včera. Vykreslil v nich velmi optimisticky své zážitky z cesty po SSSR, kterou ilegálně podnikl v roce 1930. V kirgizském Frunze se dokonce stal členem místního sovětu. Po návratu absolvoval Fučík přednáškové turné po republice, na němž vykresloval idealizovaný obraz Sovětského svazu a získával posluchače pro věc komunismu. Po oficiálním uznání SSSR československou vládou pobýval Fučík v SSSR jako dopisovatel Rudého práva (v letech 1934-1936). Příznačné je, že ani v atmosféře stalinských čistek Fučík o komunistické ideologii výrazněji nezapochyboval a dále psal své oslavné reportáže z „nového světa“; po válce vyšly v souboru nazvaném V zemi milované. Reportáž z pankráckého vězení tak nevznikla ve „vzduchoprázdnu“, ale zřetelně navazovala na Fučíkovy předválečné literární aktivity.
Po otci zdědil Fučík i vášeň k divadlu, jako dítě často v divadle hrával. Za studentských let se pak věnoval především psaní o divadle. Zájem o literaturu a divadlo ho přivedl až na Filosofickou fakultu UK, kde studoval například u F. X. Šaldy (ten mu poskytl prostor ve svém časopisu Tvorba) či u Zdeňka Nejedlého. Vztah k divadlu se však odrážel i v jiných Fučíkových aktivitách. Vášnivě miloval převleky, rád v nich unikal před československou policií, která jej kvůli jeho politickým názorům a aktivitám několikrát zatkla. V roce 1930 byl například Fučík odsouzen k deseti dnům vězení, protože se účastnil zakázané demonstrace na Václavském náměstí a provolával hesla „Ať žije Rudá armáda!“ či „Ať žije rudý Berlín!“ V oblíbeném převleku vousatého, obrýleného a navíc kulhajícího profesora Horáka zatklo Fučíka 24. dubna 1942 i gestapo. Je třeba podotknout, že řada kolegů z odboje Fučíka za jeho divadelní kostýmy, které pozornost spíše přitahovaly než odpoutávaly, kritizovala. Bohémský Fučík však na tyto kritiky příliš nedal a často vnímal konspiraci jako dobrodružnou hru. Při návratu z ilegální cesty do SSSR dokonce Fučík přijel do republiky v letní vojenské uniformě rudoarmějce, kterou získal jako čestný jezdec kirgizské národní divize.
Fučík neměl pouze pověst bohéma; byl také považován za lva salónů a lamače dívčích srdcí. Patřil k častým hostům prvorepublikových kaváren, nemiloval však pouze divadlo, ale i divadelní herečky. Sama Fučíkova žena, Gusta Kodeřovicová, charakterizovala jejich manželství z roku 1938 jako spíše formální. V duchu tehdejších komunistických názorů považovali Fučíkovi manželství za buržoazní přežitek a brali se tak pouze z formálních důvodů (jako manželé mohli žádat penzijní ústav o finanční příspěvek).
Po okupaci Československa v roce 1939 se Fučík stáhl do ústraní, žil v Chotiboři nedaleko Domažlic u svých rodičů a věnoval se literatuře. Zabýval se odkazem Boženy Němcové a Karla Sabiny. Přestože měl v té době výhrady k oficiálnímu postoji SSSR k nacismu (důsledek sovětsko-německého paktu o neútočení ze srpna 1939), odbojovým aktivitám se začal věnovat až v roce 1941, kdy Kominterna po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem komunisty vyzvala, aby se do boje s nacisty konečně zapojili. Po zatčení prvního ilegálního ústředního výboru KSČ v roce 1941 se Fučík stává členem druhého výboru, má na starosti především vydávání ilegálních tiskovin, zejména Rudého práva. V této pozici je v dubnu 1942 zatčen.
Fučík byl vyšetřován gestapem v Petschkově paláci a vězněn na Pankráci až do června 1943, kdy byl převezen k berlínskému soudu, odsouzen a 8. září ve věznici Plötzensee popraven. Od přelomu března a dubna začal Fučík ve své pankrácké cele ve spolupráci s dozorci Adolfem Kolínským a Josefem Horou pracovat na textu Reportáže. Celkem stihl popsat 167 motáků, které se po válce často složitými cestami nakonec sešly v rukou Fučíkovy manželky Gusty. Ona a Fučíkův přítel Ladislav Štoll, komunistický literární kritik a pozdější ministr školství a kultury, se stali vyvolenými strážci Fučíkova odkazu. Začal se budovat kult, který byl zapojen do komunistické kulturní politiky. Již první vydání Reportáže z roku 1945 bylo podrobeno edičním zásahům, aby byl ideologický potenciál Fučíkovy textu co nejvyšší.
V následujících ukázkách se pokusíme o interpretaci těchto manipulací a o analýzu ideologického potenciálu Fučíkova kultu. Zaměříme se též na reflexi role, jíž Fučíkova Reportáž sehrála v rámci kulturní politiky KSČ a jejího nástupu k moci v poválečném Československu.
Kominterna
Komunistická internacionála (zkráceně Kominterna) vznikla v Moskvě v roce 1919. Bolševici tehdy očekávali světovou revoluci a Kominterna měla koordinovat revoluční činnost komunistů v jednotlivých národech. Později sdružovala ty dělnické strany, jež sympatizovaly se sovětským modelem komunismu. Moskva prostřednictvím Kominterny jednotlivé komunistické strany ovládala a využívala je k vlastním politickým cílům. Založením této tzv. Třetí internacionály se sovětští bolševici vymezili proti programu tzv. Sociálně-demokratické internacionály (též Druhé internacionály), založené především německými socialisty v roce 1889. Bolševici odmítali především tzv. reformismus předchozí internacionály: marxisté Karl Kautsky a Eduard Bernstein postavili namísto radikální revoluce program postupného zlepšování životní úrovně dělnictva parlamentní cestou. Tento rozpor mezi Druhou (1889-1916) a Třetí (1916-1943) internacionálou představuje klíčový programový konflikt mezi sociálními demokraty a komunisty, ti otevřeně odmítají parlamentarismus a vyžadují revoluci spojenou s tzv. diktaturou proletariátu.