římskokatolický kněz, teolog, publicista, organizátor kroužků Katolické akce a katolického disentu souzený v procesu „Mádr a spol.“ Narodil se v tradičně katolické rodině. Otec František a matka Anna žili v Praze-Karlíně, kde se otec jako vojenský invalida stal majitelem trafiky. Oto Mádr zde vychodil pět tříd obecné školy. Ve studiích pokračoval na Arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči a na Teologické fakultě UK v Praze. Studia dokončil na jednom z biskupských učilišť, která vznikla náhradou za nacisty uzavřenou fakultu. V roce 1942 byl Mádr vysvěcen na kněze a působil v duchovní správě v Litni, Zásmukách, Stříbrné Skalici a v Praze. Bezprostředně po skončení války se stal asistentem morální teologie na znovuotevřené Teologické fakultě UK v Praze. V roce 1948 absolvoval roční postgraduální studium morální teologie na Gregoriánské univerzitě v Římě, kde spolupracoval s českou redakcí Vatikánského rozhlasu. Studia dokončil doktorátem na pražské Teologické fakultě. Ve školním roce 1950/1951 Mádr vedl studentské bohoslužby u sv. Salvátora v Praze. Byl jedním z prvních římskokatolických kněží, který v práci s mládeží a v novém pohledu na strukturu „samoobslužné“ církve navázal na aktivity profesora Tomislava Kolakoviče za okupace. Stal se jedním z hlavních organizátorů kroužků Katolické akce, inspirovaných belgicko-francouzským hnutím dělnické křesťanské mládeže JOC a hnutím studentské křesťanské mládeže JEC. Mádr byl rovněž autorem překladů několika papežských projevů. V roce 1951 začala v kroužcích Katolické akce i v širší katolické veřejnosti kolovat samizdatově vydaná burcující epištola Slovo o této době, jejímž tehdy neznámým autorem byl právě O. Mádr. Oto Mádr začal postupem doby přemýšlet o ilegálním odchodu ze země, ale 1. června 1951 byl zatčen. Po roce vyšetřovací vazby byl 13. června 1952 Státním soudem odsouzen pro trestné činy velezrady a vyzvědačství k doživotnímu těžkému žaláři, konfiskaci veškerého majetku a odnětí občanských práv navždy. Hlavní líčení probíhalo 11.–13. června 1952 v Brně a v rámci skupiny „Mádr a spol.“ byla souzena i profesorka Růžena Vacková. Soudnímu senátu předsedal JUDr. Jaroslav Novák, státní prokuraturu zastupoval JUDr. Karel Čížek. Po svém odsouzení prošel O. Mádr věznicemi Mírov a Valdice. Ani ve vězení neutichly Mádrovy pastorační a přednáškové aktivity. Stal se jednou z předních osobností tzv. vězeňské univerzity a náboženského života za mřížemi. Podmínečně propuštěn byl až v roce 1966. Po propuštění pracoval O. Mádr jako sanitář, skladník a správce depozitáře Muzea hlavního města Prahy. V roce 1968 se stal poradcem kardinála Františka Tomáška. Angažoval se v Díle koncilové obnovy (původně Hnutí koncilové obnovy). V letech 1969–1970 působil jako odborný asistent na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. V roce 1970 byl plně soudně rehabilitován (v roce 1975 byla rehabilitace zrušena). Po vynuceném odchodu z fakulty odešel do duchovní správy v Praze-Modřanech a Dolním Žandově. Od roku 1978 působil jako vydavatel a redaktor samizdatových Teologických textů, publicistické řady Orientace a edice Duch a život. Jeho aktivity ani tentokrát neušly pozornosti StB. Od počátku osmdesátých let až do roku 1988 byl pod krycím jménem „Teolog“ sledován StB. Od roku 1990 se stal šéfredaktorem revue Teologické texty a členem biskupské komise pro sdělovací prostředky. V roce 1997 byl prezidentem republiky Václavem Havlem dekorován Řádem T. G. Masaryka.