římskokatolický kněz, teolog a přední postava Katolické akce Třetí dítě odborového přednosty zemědělské rady Karla Mandla a Marie, rozené Markové. Otec zemřel, když bylo Antonínovi devět let. Obecnou školu i arcibiskupské gymnázium vystudoval v Praze. Maturitní zkoušku složil v roce 1935. Bezprostředně po absolvování gymnázia odešel na přání arcibiskupa Kašpara studovat do Říma do koleje Nepomucenum. Během deseti let zde dokončil magisterská i doktorandská studia teologie, dva roky se věnoval studiu filozofie a další dva roky navštěvoval Ústav pro východní bohosloví. V roce 1940 byl v Římě vysvěcen na kněze. V únoru 1945 odjel do Anglie a vstoupil do československé zahraniční armády, s níž se v září 1945 vrátil do vlasti. Po návratu do Československa byl povýšen do hodnosti podporučíka. V lednu 1946 byl jmenován kaplanem v Kralupech nad Vltavou, kde setrval až do března 1948, kdy byl arcibiskupem Josefem Beranem pověřen vedením Katolické akce v pražské diecézi. Zastával rovněž funkci ředitele Arcidiecézního pastoračního ústředí v Praze. V letech 1946–1948 byl politicky organizován v ČSL, kde měl na starosti práci s mládeží. Antonín Mandl byl v lednu 1948 v souvislosti s činností pastoračního ústředí poslán do Francie, kde se blíže seznámil s křesťanským dělnickým hnutím JOC. Získané zkušenosti se snažil aplikovat v domácím prostředí v činnosti Katolické akce. Antonín Mandl očekával, že bude zatčen a připravoval se na tuto skutečnost fyzicky i psychicky. Dne 10. června 1949 byl skutečně zatčen. Následovala osmnáctiměsíční, neobyčejně krutá vyšetřovací vazba. Mandl byl souzen v rámci velkého procesu „Zela a spol.“ s olomouckým biskupem Stanislavem Zelou. Jednalo se o jeden ze dvou velkých proticírkevních procesů, ve kterém byly naplno uplatněny mechanismy na „výrobu“ politických procesů. Vše řídila koordinační komise složená ze zástupců SÚC, ministerstva spravedlnosti, národní obrany a státní prokuratury. Státní soud v Praze, jehož senátu předsedal JUDr. Jaroslav Novák, ve dnech 27. listopadu–2. prosince 1950 odsoudil A. Mandla pro zločiny velezrady a vyzvědačství k 25 letům těžkého žaláře, peněžitému trestu ve výši 20 000 Kčs, konfiskaci veškerého majetku a k trestu odnětí občanských práv po dobu deseti let. Prošel věznicemi Leopoldov, Praha -Ruzyně, Pardubice a Valdice. Podmínečně propuštěn byl až v únoru 1964. Po svém propuštění se nemohl vrátit do kněžské služby a pracoval postupně jako pomocný dělník u Vodních staveb, později ve skladu hraček a nakonec v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Od roku 1968 vypomáhal opět v duchovní správě u sv. Václava v Praze na Proseku. Ve stejném roce promluvil za vězněné při zakládání Díla koncilové obnovy na Velehradě. V následujících měsících přednášel v rámci cyklu Živá teologie. Zvolil si metodu „dialogů“, v nichž rozebíral jednotlivé teologické otázky. Rovněž překládal – např. dílo svého oblíbeného autora E. Marsche – a v neposlední řadě mimořádně aktivně rozvíjel ekumenický dialog v Československu. V červnu 1969 byl z rozhodnutí Městského soudu v Praze rehabilitován. V roce 1971 byl účastníkem pověstného 17. synodu Českobratrské církve evangelické, o kterém následně referoval na pastoračním dni katolického duchovenstva. Krátce nato byl opět zbaven státního souhlasu pro výkon duchovenské služby. Jeho pohřeb se stal demonstrací žitého ekumenismu a je příznačné, že se Mandl místo kleriky nechal pochovat v džínách, košili a saku.