Michal Demjan se narodil 19. listopadu 1921 v obci Vyšný Verecký (dnes Verchni Vorota) jako nejstarší ze čtyř dětí v rodině malozemědělce. V rodné vesnici dokončil v roce 1936 obecní školu. Na další studia svých dětí ovšem neměli rodiče finanční prostředky, a děti tak musely vypomáhat na rodinném hospodářství. Po obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem v březnu 1939 byli ovšem chlapci Michalova věku povoláni do maďarské předvojenské organizace Levente – vojenský výcvik měl sloužit jako příprava pro vstup do maďarské armády. Tehdy se ovšem mnoho Rusínů, především těch mladých, raději drželo hesla: „Lepší odejít do SSSR, než zůstat pod Horthym“. Poslední březnový den roku 1940 se také osm přátel kolem Michala Demjana dohodlo, že uprchnou přes blízké hranice do SSSR. Krátce po překročení hraniční čáry je ale přistihli sovětští pohraničníci a ještě týž den převezli do nejbližší vesnice k prvním výslechům. Druhý den odtud putovali do sběrného tábora pro uprchlíky ve Skolje. Útěk mladíků však měl mít ještě dohru. Den po odchodu svých synů se totiž tři matky vydaly za nimi na sovětské území s tím, že je přivedou zpět domů. Mezi nimi byla i matka Michala Demjana Anastázie. Ženám se bez problémů podařilo překročit hranice do SSSR, ve vesnici Vyshkiv se pak přihlásily na vojenské stanici s dotazem, kde najdou své syny. Místo odpovědi ale byly i ony zajištěny a po prvním výslechu převezeny do Skolje. Nakonec se tedy Anastazie Demjanová se svým synem setkala, ovšem až v sovětském vězení. Její další tři děti prozatím zůstaly s otcem, který ale byl za války odveden do maďarské armády. Až do konce válečného konfliktu se o děti starala jejich babička. Jelikož se tábor ve Skolje postupně naplnil vězni rozličných národností, musel být průběžně vyklízen. Po třech měsících proto přemístili vybrané vězně, včetně Michala Demjana a jeho matky, do věznice ve Stryji. Po dalších čtyřech měsících byla i stryjská věznice přeplněná, a tak vězně odvezli železničním transportem dále do věznice ve Vinnici. Zde se také uskutečnil soud – všichni muži byli odsouzeni za ilegální přechod hranice na tři roky, jejich matky (jedna z nich ovšem zemřela již ve Vinnici) deportovali na práce na bavlníkové pole do Uzbekistánu. Odsouzené vězně následně odvezli přes Oděsu až do Dnětropetrovsku, kde se organizovaly tzv. ešalony do dalších lágrů na východě. Michal Demjan byl přidělen k transportu do Ivděllagu ve Sverdlovské oblasti. Okamžitě po příjezdu určili jeho skupinu do lagpunktu (tábora) s názvem „Tolochťanka“, kde byl společně s bratrancem zařazen do brigády na kácení stromů. Jednoho dne ale utrpěl při práci úraz, po jehož vyléčení jej na několik měsíců přeřadili do pracovní brigády na svážení dřeva. Poslední půlrok v lágru pak pracoval jako táborový kuchař. Na této výhodné pracovní pozici vydržel až do listopadu 1942, kdy byl jako jeden z prvních Rusínů amnestován a propuštěn k československé vojenské jednotce. V Buzuluku byl Michal Demjan odveden 10. ledna 1943, zakrátko byl přidělen do 2. pěší roty 1. praporu jako pomocník lehkého kulometu. Se svou rotou se zúčastnil bitvy u Sokolova, kde byl poprvé raněn. Po vyléčení v nemocnici v Mičurinsku byl ovšem sovětským velením, zřejmě omylem, odeslán do Rudé armády k ženistům a v rámci 137. gardové divize se zúčastnil bitvy v Kurském oblouku. Tam byl raněn podruhé. Když se uzdravil, podařilo se mu nakonec přesvědčit příslušné vojenské orgány, aby ho propustily zpět k československému vojsku k náhradnímu pluku. Okamžitě se zapojil do bojů v dukelském průsmyku. Anastázii Čubirkové-Demjanové se podařilo získat svolení k odchodu do československého vojska až v roce 1944. Odvedena byla v Kamenci Podolském v červenci 1944 a následně zařazena do polní pekárny spojovacího praporu. Se synem Michalem se ovšem setkala až na Slovensku ve Vyšných Hágách, v sanatoriu, kde byl její syn přidělen ke strážnému oddílu. Hned po skončení války se pak vrátila na Podkarpatskou Rus k rodině. V roce 1946 se jí narodila ještě další dcera Marie. Anastázie Čubirková-Demjanová zemřela 13. března 1994 ve vsi Vrchni Vorota ve věku 92 let. Michal Demjan zůstal po válce v Československu. Necelé dva roky působil v československém strážním oddílu pro UNRRU v Německu a Itálii, demobilizován byl v roce 1947. Poté pracoval další dva roky jako dozorce ve věznicích po celých Čechách – mj. na Pankráci či Valdicích. V roce 1949 byl ovšem ze služebního poměru propuštěn a až do důchodu se živil jako tiskař. Zemřel 29. května 2019.