Slib věrnosti Říši
 |
| Projev Emanuela Moravce na manifestaci na Václavském náměstíí v Praze 3. července 1942 (zdroj: ABS) |
Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, provedený československými parašutisty 27. května 1942, výrazně posílil pozice exilové vlády v Londýně. Díky úspěšné a efektní diverzní akci, během níž byl zlikvidován jeden z vůdčích představitelů třetí říše, dosáhl Edvard Beneš nejen oficiálního uznání exilové vlády, ale též zrušení platnosti Mnichovské dohody. Západ pochopil, že kolaborantské postoje protektorátní vlády, jmenované po zatčení prozápadně orientované vlády generála Aloise Eliáše, neodrážejí postoje většiny českého národa. Smrt SS-obergruppenführera Heydricha však vyvolala odpovídající reakci i na druhé straně fronty. V Čechách a na Moravě následovala po úspěšném atentátu rozsáhlá vlna represí. Nacisté okamžitě vyhlásili výjimečný stav, zahájili rozsáhlé pátrací akce, krátce po atentátu došlo k prvním popravám. Represe vrcholily v týdnech mezi Heydrichovou smrtí (4. června), dopadením parašutistů (18. června) v kryptě pražského kostela svatých Cyrila a Metoděje a zrušením výjimečného stavu (3. července).
Zrušení výjimečného stavu musela česká veřejnost vykoupit řadou okázalých manifestací loajality k Velkoněmecké říši, které pod taktovkou K. H. Franka organizovala protektorátní vláda. Již 30. května odsoudil „odporný a vražedný útok“ v rozhlase státní prezident Emil Hácha: „Všechna česká krev, dosud prolitá, mohla být ušetřena, kdyby se nebyl vynořil znovu pan Beneš společně s uprchlíky, kteří opustili vlast, aby se věnoval novým politickým obchodům. Jestliže dnes prohlásím lžipresidenta Beneše za veřejného nepřítele českého národa číslo jedna, zjišťuji jen skutečnost. Kdyby nebylo štvaní pana Beneše, jeho lidí v cizině a jeho tajných přisluhovačů v našich zemích, naše vlast by byla nejpožehnanější a nejklidnější končinou v Evropě.“ (V hodině dvanácté: soubor projevů státního presidenta a členů vlády protektorátu Čechy a Morava po 27. květnu 1942, Orbis, Praha 1942, s. 8) Týž den zveřejnila protektorátní vláda výzvu „Kdo jde s nepřáteli, je nepřítelem“, v níž atentát tvrdě odsoudila, vyzvala národ k loajalitě a připojila se k hrozbám nacistické moci: „Kdo jde s Anglií a jejími spojenci, je veřejným nepřítelem českého národa a tak s ním také bude naloženo. Škůdcem národa je každý, kdo podobná individua skrývá a kdo jejich činnosti všemi prostředky nezabrání.“ (V hodině dvanácté, s. 11) Hlavní postavou manifestací se však stal ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec, jenž o den později odsoudil v rozhlasovém projevu politiku Benešovy exilové vlády: „V Anglii se radují, když v naší zemi teče krev. Česká krev představuje pro ně peníze. Čím více české krve přijde nazmar, tím vyšší jsou číslice na šecích, jež vděčná vláda britská potom té sebrance vystavuje.“ (V hodině dvanácté, s. 13) Zároveň českým obyvatelům Protektorátu připomněl, před jakým rozhodnutím stojí: „Dnes stojí český muž i žena před volbou: buď se dát cestou, kterou jde dnešní zákonná vláda a tím si zajistit klid a slibnou budoucnost, nebo následovat Beneše Krvavého, který bezpečně tisíce a tisíce českých lidí dopraví na onen svět.“ (V hodině dvanácté, s. 17)
Šest dní po atentátu (2. června) se v Praze na Staroměstském náměstí konala první veřejná manifestace loajality s Velkoněmeckou říší, jíž se dle oficiálních údajů mělo zúčastnit 65 tisíc lidí. Předseda protektorátní vlády Jaroslav Krejčí ji zahájil slovy: „Mám čest zahájiti první veřejnou manifestaci českého lidu, která má vyjádřiti rozhořčení národa nad hanebným činem proti nejvyššímu představiteli Říše v Čechách a na Moravě.“ (V hodině dvanácté, s. 18) Dva dny před Heydrichovou smrtí si Pražané vyslechli též projev ministra Moravce: „Svolali jsme vás nejen proto, abyste vyslechli řadu projevů, nýbrž také proto, abyste společně se svými zástupci a členy vlády demonstrovali jménem celého národa svou přítomností zde před Říší a před ostatním světem a abychom společně odsoudili nejen podlý čin spáchaný na nejvyšší osobnosti Říše v našich zemích, nýbrž abychom také skoncovali jasnými a pevnými slovy s tou cháskou, která v cizině vydává se za českou vládu, která tvrdí, že zastupuje český národ a kterou vede pan Beneš.“ (V hodině dvanácté, s. 21) Obdobné manifestace se v červnových dnech konaly i v dalších městech Protektorátu. Za účasti představitelů vlády a především ministra Moravce se konaly v Plzni, Brně, Táboře, Hradci Králové, Olomouci, v rámci pouti k svatému Antonínu nad Blatnicí na Moravském Slovácku a v Moravské Ostravě. Počet účastníků se dle oficiálních údajů pohyboval mezi 40 000 (Slovácko) až 80 000 (Ostrava) lidí.
Do okázalých manifestací loajality byla zapojena i kulturní elita národa. 24. června se v Národním divadle konalo shromáždění českých divadelníků, prezentované v tisku a rozhlase jako slib věrnosti říši. Tradiční národní elita měla jít Čechům příkladem. Manifestační hnutí vyvrcholilo masovým shromážděním na pražském Václavském náměstí, tisk hovořil o 200 tisících účastníků. U příležitosti zrušení výjimečného stavu (3. července 1942), zde měl Velkoněmecké říši slíbit věrnost celý národ. Nejprve složili slavnostní slib starostové českých obcí, ceremoniál se konal v odpoledních hodinách v hlavním sále Lucerny. Večer manifestace vyvrcholila teatrálním slibem věrnosti na Václavském náměstí.
Projevy ministra Emanuela Moravce, pronesené v rámci těchto manifestací věrnosti říši, představují zajímavý materiál pro reflexi protektorátní ideologie. Pod přímou hrozbou represí si protektorátní moc vynutila poslušnost (nechybělo hromadné hajlování, potlesk i skandování nacistických pozdravů). Analýza následujících ukázek blíže osvětlí specifický recepční kontext takto prezentované ideologie. První text zachycuje část Moravcova projevu, proneseného na závěrečné manifestaci na Václavském náměstí u příležitosti zrušení výjimečného stavu. Druhý text je ukázkou z projevu, který Moravec přednesl před kulturní elitou národa, shromážděnou k slibu věrnosti v Národním divadle v Praze.